Dny před povodní – déšť, který nechtěl přestat
Vše v podstatě začalo nenápadně. Dne 9. září 2024 se na Javornicko snesl první silnější déšť. Tlaková níže Boris se nad našim územím usadila jako těžká přikrývka, která se odmítala pohnout. Každou další hodinou pršelo silněji a silněji a Javorník se začal připravovat na povodně – plnily se pytle s pískem, kontrolovaly mosty, pracovníci města, hasiči i technici byli v terénu. Lidé pozorovali své zahrady, sklepy, dvory, nejprve jen s pozorností, později s úzkostí. Šuškalo se, že voda možná dorazí i z Polska, protože i tam situace v horách začínala být kritická. Slunce nebylo vidět několik dní. A voda stoupala.
14. září – neklidná noc
Dne 14. září ráno měl Javornický potok 80 cm. Odpoledne 120 cm. Večer 140 cm, vyhlášen byl druhý stupeň povodňové aktivity. Všude byl slyšet šum vody, praskání větví, hukot. Přesto jsme pořád doufali, že to nějak zvládneme. Jenže v noci přišla další srážková vlna. Déšť padal tak silně, že nebylo slyšet vlastního slova, sirény zněly každou chvíli. Hasiči čistili propustky, aby voda neproudila do domů, a odstraňovali také různě popadané stromy. Spodní voda začínala zaplavovat sklepy. Nespali jsme. Jen jsem poslouchal déšť a modlil se, aby nepřišlo to, čeho jsme se všichni báli.
15. září 2024 – den, kdy to přišlo
Ráno mě uvítal zvuk, který nikdy nezapomenu – dunění vody, která se valila korytem s neuvěřitelnou silou. Potok stoupal rychleji, než jsme stíhali měřit. V tu chvíli se začaly ukazovat skutečné následky katastrofy v horách. Město bylo v pohotovosti. Všechny ruce a nohy v terénu. A právě tady přichází okamžik, který se mi vryl do paměti nejvíc.
Scéna na mostě – moment, kdy mi došlo, že jde o všechno
Když voda začala nebezpečně růst, šel jsem s bráchou zapáskovat most na Polské ulici, zastavit dopravu a varovat řidiče. A pak se to stalo. Z lesa připluly obrovské klády, které v plné síle narazily do mostu. Rána jako úder kladivem do železa. Celý most se otřásl a rezonoval pod nohama. Zůstali jsme stát jako přimrazení. V ten okamžik jsem poprvé pocítil opravdovou sílu té vody. A poprvé jsem se vážně bál. Co když přijdou další takové rány? Povolí most? Otočil jsem se směrem k Bezručově ulici. A tam už voda tekla po chodníku. Valila se s takovou silou, že přímo přede mnou vytrhávala dlažbu, trhala obrubníky a měnila chodník v proudící řeku. Stromy, celé kmeny a kořenové baly pluly korytem, některé se zasekávaly, jiné se točily v proudu jako špejle. V tu chvíli jsem si uvědomil, že povodeň není něco, o čem čtu v kronice. Právě tak jsem totiž na povodeň zvyklý, nyní byla přímo tady, přede mnou. Vodu jsme přestali ovládat (vlastně jsme ji nikdy neovládali), jen jsme pozorovali.
Okolní obce – sesuvy, průtrže a vlna z Hoštic
Z Travné se valilo až 400 mm srážek. Zálesí hlásilo sesuvy půdy a vyplavené balvany na silnicích.
Horní Hoštice dopadly asi nejhůře: prasklo stavidlo. Povodňová vlna se řítila obcí a brala, co jí stálo v cestě. Zmizely kusy břehů, podemlela silnici, zahrady, sloupy visely ve vzduchu. Všude jsme viděli stejný obraz:
bahno, balvany, naplaveniny, voda, která šla všude, kam neměla.
Když jsme zůstali odříznutí
Praskaly přívody elektřiny. Mobilní síť spadla. Cesty do Jeseníku, Mikulovic i Polska byly neprůjezdné.
Vlaky neměly kudy jezdit. Jeseník zažíval tragédii – asfalt z hlavní silnice byl pryč, stovky metrů cesty odnesla voda. Armáda stavěla provizorní mosty. A Javorník? Byl obklíčený vodou ze všech stran povodněmi jako pustý ostrov. Ale žili jsme. A to je v takové chvíli víc, než si člověk uvědomí. Byl jsem za to, že žiju, rád.
Polská katastrofa – praskající hráze
Z Polska přicházely zprávy, jedna horší než druhá. Ve Stronie Śląskie přehrada přetékala přes korunu hráze.
Pak praskla. Obce vypadaly jako po válce. A když už to vypadalo, že se situace trochu uklidní, praskla hráz Topola u Paczkówa. Helikoptéry polské armády jsme viděli i slyšeli z Javorníku. Všichni jsme měli strach, že se rozvodněné vody přelijí až k nám. Naštěstí se to nestalo.
A pak přišlo ticho
K večeru déšť konečně slábl. Hladiny přestaly stoupat. A člověk najednou slyšel něco, co několik dní neslyšel — vlastní myšlenky. Lidé vycházeli ven, někteří poprvé po celém dni. Bylo vidět úlevu, slzy, smích, objetí.
Jeden starší pán mi řekl: „Já myslel, že už je konec. Ale přežili jsme. Mosty stojí. Nikdo neumřel.“ A přesně to vystihlo vše – lidé si mezi sebou začali pomáhat. Dali ruce dohromady a vzniklo spousta dobrovolníků, kteří pomáhali, kde bylo potřeba – od úklidu, po distribuci léků, potravin, pitné vody a dalších důležitých věcí.
Škody a následky
- podemleté silnice
- zničený jez u Bezručovy ulice
- rozervané chodníky
- koryta potoků plná kamenů
- bahno, naplaveniny
- vytopené sklepy
- výpadky proudu a signálu
- neprůjezdné cesty
Ale žádný dům na Javornicku nebyl smeten. Nedošlo zde ani ke ztrátě na životech. A to je zásadní.
Vzpomínka, která zůstane
Povodeň 2024 byla nejdramatičtější povodní, jakou jsem kdy zažil. Vše jsem viděl na vlastní oči – i sílu vody, i odhodlání lidí, i jednotu, která se v krizi dokáže objevit. A přestože voda brala břehy, vozovky, balvany, trhala chodníky a strašila nás zvukem padajících stromů, tak nepřinesla smrt, nevzala domy, neporazila Javorník. A já jsem na to dodnes hrdý.