Celý život jsem poslouchala, jak strašné a ničivé povodně byly v roce 1997. Kdykoliv, když jsem projížděla kolem kamenného mostu na ulici Nábřežní, tak jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla malá holka a moje babička mi říkala, že tento most ustál povodně z roku 1997. V tu chvíli i další roky poté mě ale ani ve snu nenapadlo, že minulost se bude opakovat a já budu její součástí.
Dne 14. září 2024 jsem po šesté hodině ranní vyjížděla ze Salisova na denní službu do Jeseníku, kde pracuji jako policistka Obvodního oddělení Jeseník. Po cestě jsem sledovala hladiny vodních toků v blízkosti silnice. Byly o dost výš než obvykle, ale pořád v normě. Jakmile jsem však projížděla přes ulici Otakara Březiny v Jeseníku, viděla jsem, jak voda v řece Bělé je opravdu vysoko a jaké obrovské peřeje tam jsou. S touhou zůstat ten den pozitivní jsem si řekla „na rafting super!“. Nenapadlo mě, že cesta, po které zrovna jedu, tady za pár hodin nebude. Silně pršelo, ale stále jsem si nepřipouštěla, že by měly nastat povodně. Jednoduše jsem tomu nevěřila.
Začátek služby začínal klasicky, jako každý den. Ranní porada, snídaně a práce na přidělených spisech. Asi hodinu nato, co jsem začala pracovat na spisech, nám bylo řečeno, abychom monitorovali hladinu řek po celém našem území. Hladiny byly výš než obvykle, ale u žádné řeky ještě nehrozilo, že by mohla vytéct ven. Stále jsem tuto situaci brala s nadhledem. V ten den jsem ztrácela pojem o čase, ale pamatuji si chvíli, kdy jsme byli s kolegou vysláni do České Vsi na ulici Úzká, abychom opětovně zkontrolovali hladinu řeky Bělé. Když jsme přijeli na místo, vystoupili z auta a metr od koryta řeky mi voda cákala na boty, to byla první chvíle, kdy jsem si řekla, že riziko hrozí, ale pořád jsem tomu nepřikládala takovou váhu. Přes cestu jsme natáhli policejní pásku a požádali obyvatele, aby si pobrali potřebné věci a opustili své domovy. V tu chvíli jsem neváhala a zajela do obchodu nakoupit různé trvanlivé potraviny, energetické drinky a balené vody pro kolegy, protože by mohla nastat chvíle, že už si do obchodu nezajedeme. A tak se taky stalo.
Následně jsme byli pověřeni řízením dopravy v České Vsi na ulici Jesenická, kde již řeka podemlívala cestu a mohlo se jezdit pouze v jednom pruhu. Je to nepopsatelný pocit, když stojíte na silnici vedle rozbouřené řeky, kde jste celý život jezdili do školy nebo do práce a teď vidíte a slyšíte, jak vám řeka bere kusy cesty pod nohama a jak svodidla drží na posledním kousku a mlátí do cesty. Zastavovali jsme auta a každému vysvětlovali, že chápeme, že chtějí projet za svojí rodinou nebo známými, ale situace již byla natolik vážná, že jsme je pustit nemohli. Přišel tam za mnou jeden pán, který byl rozčílený, ať něco děláme, protože když voda vyteče, tak mu to odnese barák. Ať tam třeba navozíme kameny, že mu to je jedno, ale ať tomu zabráníme. Strašně ráda bych mu pomohla, ale voda se neptá a svoji cestu si vždycky najde. Dodnes si pamatuju, jak na tomto místě, celé promoklá a prozmrzlá při řízení dopravy, jsem ve vysílačce slyšela něco o autě ve vodě a čtyřmi osobami vevnitř. Nevěděla jsem, o co přesně jde, jelikož slyšíme události z celého kraje. Následně mi zazvonil služební telefon, že máme jet do Lipové-lázně, kde vozidlo s osobami sjelo do řeky. Jakmile jsme dojeli na určené místo, bylo mi řečeno, že řidič daného vozidla je v sanitce. Šla jsem za ním zjistit veškeré informace. Tomu, co mi řekl, jsem nemohla uvěřit. Vážně se něco takového stalo? Vážně už jsou v ohrožení i lidské životy? Už nějakou chvíli jsem chápala, že situace je vážná, ale že přinese i dramatické příběhy a lidské tragédie, to mi teprve docházelo.
Pár hodin na to mi končila denní služba, ale jelikož jsem měla další den opět denní službu, tak jsem přemýšlela, jestli pojedu domů nebo zůstanu spát na stanici. V tu chvíli jsem se musela rozhodnout mezi rodinou, která na mě čekala doma a lidmi, kteří budou potřebovat moji pomoc při povodních, jelikož bych se ráno do práce už nedostala. Rozhodla jsem se zůstat. Bylo strašně těžké usnout, když jsem pořád přemýšlela nad tím, čím si ti lidé venku procházejí a já pro ně nemůžu teď nic udělat. Do toho stále pršelo, byla mi zima, pořád jsem poslouchala vysílačku, ale věděla jsem, že musím usnout, protože ráno budu muset zase fungovat.
Jela jsem odvést kolegu na krizový štáb do hasičské zbrojnice v Jeseníku. Byli zde také potápěči, kteří po okrese pomáhali zachraňovat lidi z armádních vrtulníků. Pamatuji si tu bezmoc, když jim zde přišlo oznámení, že v České Vsi řeka strhla kus domu i se dvěma osobami. Hasiči na toto místo již se svou technikou nemohli a potápěči zase nemohli s vrtulníkem vzlétnout kvůli aktuálně velmi špatnému počasí. Přesto se rozhodli je zachránit a při vzletu vrtulníku riskovali.
Ráno dne 15. září už byla většina cest pod vodou a my už se neměli moc kam dostat. Když jsme chtěli jet do obce Lipová-lázně, už před začátkem obce valila přes cestu voda tak, že hrozilo, když do té vody vjedeme, může nás to stáhnout do řeky. Když jsme jeli do obce Bělá pod Pradědem, opět už ze začátku obce tekla voda proudem přes cestu. Zde nás zastavili hasiči, že dál jet nemůžeme, jelikož silnice už nejde vidět a údajně jsou v ní velké díry. V tomto místě již hasiči s mými kolegy na člunu evakuovali obyvatele, kteří přes několik upozornění, že jsou v ohrožení a mají opustit dům, nechtěli odejít. Když jsme se rozhodli jet na poslední směr na Českou Ves, již u Penzionu Šafrán nás hasiči zastavili a dál nás nepustili. Byli jsme ve všech směrech uzavřeni a já věděla, že se dnes už domů nedostanu.
V tento den již nikomu na území nefungovaly mobilní sítě, nevěděli jsme, zda rodina či přátelé jsou v pořádku a také jsme nemohli dostatečně komunikovat s ostatními kolegy. Tak jsme alespoň doufali a také jsme tu byli pro lidi, kteří nás zrovna potřebovali. Když vše bylo pod vodou, byl to strašný pohled, ale horší pohled byl ten, jak voda opadla a na povrch vylezla celá spoušť, kterou povodně způsobily. Jak mohla voda napáchat tolik škody a vzít životy nevinným lidem? Pro přírodu asi běžné, pro člověka nepochopitelné. Oba dva dny jsem vnímala jako jeden nekončící sen, noční můru, ze které se nemůžu probudit. Nevěděla jsem, kolik je hodin, co se děje a jak je to s mými blízkými.
Říká se, že čas vše vyřeší, některé rány však zůstaly hluboké.